Historie Malé Úpy

Přečtěte si, jak to u nás dříve vypadalo. Text, který pro Malou Úpu připravil Veselý výlet, je rozdělen do následujících kapitol:

Dokument k prohlédnutí v pdf je zde (3.5 MB): Historie Malé Úpy

Příběh stříbra, pastvin a pašování: Spálený Mlýn a Pomezní Boudy

Říkejme tomu třeba středověká globalizace a její dopad na českou krajinu. Desítky kilometrů vzdálenosti v době bez telefonů, internetu, bez aut i železnice. A přesto stačilo, aby se kdesi ve středu Čech v Kutné Hoře objevila stříbrná žíla a tady, pod krkonošskými hřebeny, za kterými začínalo Slezsko, se počala měnit krajina...

Stavba štol a chodeb ve stříbrných dolech vyžadovala dřevo a mezi Svorovou horou na východě a Pomezním hřebenem na západě ho rostlo dost. Psalo se 16. století a Kryštof z Gendorfu, jemuž patřilo vrchlabské panství, zahájil na březích říčky Malé Úpy těžbu dřeva. Horalé budovali plavební přehrady, které usnadňovaly dopravu kmenů do údolí k Maršovu.

Krajina se začala proměňovat. První lidé tu sice stavěli sídla již kolem roku 1550, ale až nástup dřevorubců z Tyrolska, Korutan a Štýrska v roce 1566 započal kácení stromů, po kterém se v horské přírodě postupně objevovaly nové louky a pastviny. Roku 1748 byla do katastru zapsána samostatná obec Malá Úpa.

V 17. století už kvůli omezování těžby ustávalo i kácení stromů, ale na nově vzniklých mýtinách si lidé živobytí udrželi. Paseky přeměnili na louky, postavili si na nich chalupy a pásli krávy a kozy.

Kolem Rusalky k socialismu

Nebýt lyžařských vleků a asfaltu na hlavní cestě, zastavil by se v Malé Úpě čas. Na rozdíl od známých krkonošských center tu neduní diskotéky ani nejezdí zájezdové autobusy. A příjemný víkend tu lze prožít bez ohledu na nedostatek sněhu. Procházku Malou Úpou mezi Spáleným Mlýnem a Pomezními Boudami lze absolvovat na běžkách, se sáňkami nebo jen ve vycházkových botách po pevných cestách.

Výchozím místem bývá obvykle zastávka autobusu u parkoviště ve Spáleném Mlýně, odkud začíná stoupat asfaltová cesta. Nejprve po pravé ruce minete známou chatu Rusalka, vlevo pak jak z romantické pohádky zasvítí na stráni modře natřená dřevěná chalupa. O poznání hůř dopadl hotel Javor, stojící na dohled od modré chaty. Tu stavěli horalé, kdežto Javor je dílem socialistických architektů. Rovná linie opracovaných trámů zkrátka není to samé jako přímky panelů a typizovaných oken.

Generál Laudon jede skrz vesnici

Místo na půli cesty mezi Spáleným Mlýnem a Pomezními Boudami se dnes jmenuje U Kostela, ale původní názvem byl Kuželiště (Kegelplan) podle tvarů složeného vytěženého dřeva. Důležité pro rozvoj místa bylo září 1779, kdy tudy na koni projel budoucí rakouský císař a český král Josef II. Horalům slíbil, že se zasadí o stavbu kostela, hřbitova a školy. Při cestě, která končila noclehem ve Spáleném Mlýně, ho doprovázel generál Laudon, hrdina známé zlidovělé písně.

Až do roku 1948 pak bylo místo U kostela přirozeným centrem Malé Úpy. Navíc tu měli ještě faru, poštu, sídlo lesní správy a hostinec. Po roce 1948 se úřadování přeneslo na Pomezní Boudy, kam vedla hlavní silnice.

Hřbitov nebývá právě typickým turistickým cílem, ale ten za kostelem za zastavení stojí. Pro horaly byl velmi vzácný, vždyť až do roku 1788 museli usedlíci vozit nebožtíky až do vzdáleného Maršova. Do konce druhé světové války žilo v Malé Úpě na tisíc lidí, v naprosté většině německé národnosti. Po válce museli své chalupy opustit a zůstalo tu jen čtrnáct dřevařských rodin. Vše chtěli komunisté završit tím, že by hřbitov plný německých jmen srovnali se zemí, prý z hygienických důvodů. Naštěstí to neudělali.

Pašování otevírá cestu k Bohu

Bůh si v tomto kraji pěkně zalaškoval jak se svým odpůrcem, tak se svými věrnými - a to právě při stavbě barokního kostela sv. Petra a Pavla. Nad jeho založením paradoxně převzal záštitu císař Josef II., muž, který ve stejnou dobu rušil kláštery. Horalové toužící po Božím stánku si o císařovu pomoc řekli kuriózně. Císařovi se nepozdávalo, jak mohou mít v tak chudém kraji chalupáři tak prosperující hospodářství, a snažil se to při návštěvě vyzvědět. Horalové mu řekli, že tajemství úspěchu prozradí jen tehdy, když jim císař zaručí stavbu kostela. Císař slib dal a horalové museli s pravdou ven - daří se jim proto, že pašují zboží ze sousedního Pruska. Císař slib dodržel, kostel nechal postavit, ale zároveň do Malé Úpy poslal nastálo i finanční stráž.

Po několika desítkách metrů vás cesta zavede kolem pozoruhodné dvojice Renerových bud. Ta první je ukázkou zdařilého zasazení moderní architektury do horské krajiny, druhá naopak dokládá, jak citlivě dokázali horalé budovat své původní chalupy.

Po přibližně půldruhém kilometru chůze už budete mít Pomezní Boudy na dohled, cesta takřka kopíruje vrstevnici a po levé ruce teče potok Černá voda. Vpravo od cesty stojí řada jedenácti chalup, kterým se říká Nové domky. V roce 1769 povolil majitel maršovského panství Josef Vilibald Shaffgotsch horalům, aby si tu založili nové louky a chalupy. Každý horal měl před i za chalupou k dispozici pás louky, a tak v krkonošské krajině vzniklo ojedinělé lánové uspořádání osady, které bývalo typické pro zemědělské kraje ve 13. či 14. století.

Jména pod dohledem politiky

A jste v cíli vycházky, u hraničního přechodu do Polska na Pomezních Boudách se stejnojmennou chatou. Hostinec v Pomezní boudě je v provozu již od roku 1870, nejdéle fungující pohostinství v Malé Úpě. Dům, kde se i dnes můžete najíst a ubytovat, vznikl v roce 1771 a je ukázkou typické architektury. Má zděné přízemí, hrázděné patro a obytné podkroví. Pomezní bouda je jeho původní název. V průběhu staletí se hostinec jmenoval podle aktuálních majitelů, za komunistů zdobilo jeho vývěsní štít jméno Devětsil.

Na osudu hotelu Družba zase lze sledovat, jak dějiny Pomezních Bud ovlivňovala vzdálená politika. Dům vznikl v roce 1912 jako Bouda císaře Františka Josefa. Už po šesti letech byl název politicky nevhodný a objekt se podle stavitele přejmenoval na Tippeltovu novou Pomezní boudu. V letech 1945 až 1951 nesl jméno národního správce (Vachatova bouda). A pak z něj odboráři udělali Družbu.

Názvem s pachutí socialistických rekreací se nenechte odradit, Družba je pozoruhodná horská stavba. Před válkou využívala ústřední topení a jako první na Pomezních Boudách i elektrické osvětlení.

Nadešel čas se vydat zpět. Pokud je na cestě ze Spáleného Mlýna na Pomezní Boudy aspoň málo sněhu, byl by hřích vracet se jinak než na běžkách nebo saních. Zhorší-li se počasí, můžete sjet do výchozího bodu výletu autobusem, který má stanoviště u infocentra před hotelem Hořec. Čeká vás průjezd romantickou silnicí se slavnou serpentinou, která si několikrát zahrála v seriálu Čs. televize z prostředí hor My z konce světa.

Václav Trachta