Zajímavosti z Malé Úpy

Rohačky

Sáně rohačky, kdysi neodmyslitelná součást inventáře každé pořádné horské chalupy v Krkonoších nebo v jejich podhůří před vpádem motorových dopravních prostředků, jsou dnes jako historická kuriozita předmětem živého zájmu jak místní populace, víkendových chalupářů, tak i hostů horských středisek. S jásotem jsou objevovány jejich zapomenuté poslední exempláře v různorodém "štákloví" stodůlek, kde unikl pořádkumilovné a likvidátorské pozornosti předchozích generací. Zašlá sláva divokých rohačkových jízd k nám zaznívá nejen z písemných záznamů, pořízených v minulém století, ale občas i ojediněle z úst vypravěčů-pamětníků. Vždyť ještě po druhé světové válce se v některých místech hor pomocí nich přibližovalo dřevo. Obecně se traduje, že tento všestranně použitelný a jednoduchý dopravní prostředek znali a používali už Gendorfovi dřevorubci, které pan Kryštof přivedl z Alp a usadil v Krkonoších v 16. století. Rohačky se používaly hlavně v zimě, ale mnohdy přicházely ke cti i v létě na příkrých svazích při senoseči.

První písemně zaznamenaný sjezd na saních rohačkách proběhl roku 1737 během návratu z výpravy k Malému stavu. Zpráva o prvním čistě turistickém sjezdu se dochovala z roku 1815. Bylo to na trase dlouhé 7 km, vedoucí od hraniční boudy na sedle Przełęcz Okraj (Grenzbaude) k zájezdnímu hostinci Pod Zlatou hvězdou (Pod Złotą Gwiazdą) v Kowarech. Tato atrakce si získávala stále nové příznivce. V roce 1896 bylo pro turisty nachystáno už kolem 3000 rohaček a stejný počet tažných koní. Vzniklo dokonce sdružení vozků, hájící jejich zájmy a regulující jízdné na jednotlivých trasách. Rozvinula se doplňková infrastruktura, byly zřízeny nové hraniční přechody a celnice. Turistika se stala masovou záležitostí, na což mělo nepochybně vliv zprovoznění železničních tratí spojujících Krkonoše s Berlínem a Vratislaví v roce 1866. Zimní sjezdy na saních, podobně jako letní výstup na Sněžku, patřily k nejpopulárnějším turistickým atrakcím Krkonoš. Ceny jízdného v závislosti na délce trasy činily 5 až 16 marek a řídily se pevným ceníkem.

S nápadem obnovit jízdy na starých dřevařských saních z Malé Úpy do Kowar, které se tu pro pobavení panstva a rozhojnění těžce vydělávaných peněz horalů provozovaly na počátku 19. století, přišel lesník z Červeného vrchu pan Josef Tylš už před řadou let. Pod jeho vedením se v roce 1999 stala redakce organizátorkou nultého - zkušebního sjezdu od celnice do Kowar. Tato průkopnická akce se dočkala ohlasu na polské straně Krkonoš, kde našla odezvu zejména u pana Wojciecha Jabłońského ze Valonské sudetské společnosti se sídlem v Jelení Struze. Při konání prvního oficiálního ročníku, který proběhl pod záštitou lesního závodu Horní Maršov o rok později, již měli Češi odpovídající partnery na polské straně, a to především zásluhou právě jelenostružských valonů.

Horská stavení

Malá Úpa je jedinečná svou dochovanou lidovou architekturou. Na luční enklávě Šímovy chalupy ve Lvím dole najdete soubor všech vývojových typů zdejších chalup, proto je národní kulturní památkou. K Šímovým chalupám se nejlépe dostanete od Spáleného Mlýna Lvím dolem. Architektonickým unikátem a příspěvkem Malé Úpy do evropské pokladnice architektury jsou chalupy s maloúpským seníkovým vikýřem, který se dochoval pouze na několika staveních. Dvě jsou v malebném historickém centru obce U kostela, tři nedaleko Spáleného Mlýna.

Pád letadla Junkers

Pohoří jsou pro letecký provoz nebezpečná. I v Krkonoších letadla padala nebo spíš narážela do vysokých hor. Havárie vrtulníku na Kozích hřbetech na podzim 1997 stála životy tří lidí ze čtyřčlenné posádky provádějící výzkum výskytu radonu. Jeden muž se zachránil jen proto, že po prvním nárazu ze stroje vypadl. 20. listopadu 1978 narazila sovětská vojenská stíhačka SU do vrcholu Luční hory. Smrt obou pilotů tu připomíná malý pomník. Na konci padesátých let havarovala stíhačka MIG 15 na severním svahu Medvědína nad Špindlerovým Mlýnem. Většina leteckých neštěstí se v Krkonoších stala během druhé světové války. Těsně pod vrcholem Studniční hory narazilo v mlze 17. září 1939 velké, blíže neurčené civilní letadlo společnosti Lufthansa při letu z Vídně do Breslau (Wroclaw). Na palubě byla jen tříčlenná posádka, která nehodu nepřežila. Více štěstí měli tři muži z německého vojenského letadla, které muselo kvůli silné námraze 10. března 1940 nouzově přistát na Obřím hřebenu. Palubní střelec byl sice nárazem vymrštěn a zabil se, ale zbylí muži vyvázli jen s lehkým zraněním. Letadlo bylo rozebráno a na saních rohačkách svezeno do údolí. V únoru 1941 se zřítilo jiné vojenské letadlo na svahu v Modrém dole a v jeho troskách uhořeli tři vojáci. Jeden člen posádky včas vyskočil s padákem a zachránil se. O další havárii letadla v oblasti Malé Úpy je záznam ve starém deníku lovecké chaty na Kouli. Na začátku zimy 1942 jen 300 metrů od chaty nouzově přistálo letadlo, buď JU-52 nebo bombardovací Dornier, se sedmi muži na palubě. Nikomu se nic nestalo. Až do jara 1943 přebývala v chatě posádka hlídající letoun, který byl potom rozebrán a snesen dolů. Ne všechny případy byly zaznamenány, ale známé nehody mají společnou příčinu. Letadla havarovala kvůli velmi špatnému nebo přímo extrémnímu počasí nad horami.

Příkladem je nejznámější letecké neštěstí v Krkonoších, které se stalo na konci druhé světové války v masivu Sněžky. Do povědomí lidí se zapsalo hlavně tím, že trosky letadla pokrývaly část úbočí Obřího hřebene celých 53 let a sedm měsíců.

V únoru 1945 Rudá armáda obklíčila Breslau, proto odtud Němci letecky rychle evakuovali zraněné vojáky. Po půlnoci 23. února při přistávání vojenské dopravní letadlo Junkers 52 s číslem trupu 7759 na letišti v Breslau havarovalo. Stroj se úplně rozbil, ale čtyřčlenná posádka i s pilotem Ottou Kloppmannem vyvázla bez úhony. Hned přesedla do druhého Junkerse typu JU-52/3m g4e pilotovaného Emilem Hannemannem a druhým pilotem Albertem Linkem. Kromě obou kompletních posádek bylo v letadle ještě 20 zraněných vojáků, celkem 28 lidí. Jejich cílem bylo pravděpodobně letiště a lazaret v Mladé Boleslavi nebo v Hradci Králové. Nad Krkonošemi se letadlo dostalo do silné sněhové bouře. Meteorologická stanice na Sněžce údajně naměřila rychlost větru přes 110 kilometrů za hodinu. Horský nosič Robert Hofer tehdy na Sněžce nocoval a velmi špatné počasí potvrdil. Ve čtyři hodiny ráno slyšel silný hluk leteckých motorů, který náhle ustal. To ještě netušil, že letadlo narazilo do Sněžky na úbočí Obřího hřebene jen těsně pod Traversem. Podle rozbitého prostředního motoru letadlo pravděpodobně narazilo čelně do svahu. Už asi nikdy nezjistíme, kolik lidí bylo bezprostředně po havárii naživu. Víme jen, že se asi pět či šest mužů dokázalo vyprostit z trosek. Nejspíš mezi nimi nebyl nikdo z obou posádek. Zranění vojáci se jen v nemocničním oblečení ocitli ve sněhové vánici na jednom z nejodlehlejších krkonošských míst. Jen náhodou našli ve tmě tyčové značení na Traversu, podél kterého se čtyři kilometry prošlapávali směrem k Růžové hoře a k Růžohorkám. Zbědovaní sem dorazili o půl osmé. Jeden z nich, asi Siegfried Szewezyk hned zemřel. V tu chvíli se o neštěstí dozvěděli lidé na Sněžce a vypravili záchrannou skupinu. I přesto, že je vedl místní znalec Robert Hofer, nemohli ve vánici dlouho havarované letadlo nalézt. Když k němu dorazili, byli i zranění vojáci, kteří pád údajně přežili, mrtví.

Ještě ten den vyrazili z Malé Úpy chlapi s rohačkami, aby každý naložil jednoho mrtvého vojáka a svezl ho na místní hřbitov. Těla nebožtíků zmrzla ve všech možných polohách, takže svážení nebylo jednoduché. Vojáci byli pohřbeni ve dvou řadách na maloúpském hřbitově vlevo od vchodu. Vloni maloúpští občané místo na hřbitově označili malou ohrádkou. Určitě sem převezli i vojáka zemřelého na Růžohorkách. I přestože se v maloúpské matrice zachoval tužkou psaný seznam se jmény pochovaných vojáků stvrzený razítkem farnosti, není úplně jasné, kolik lidí při havárii nakonec zemřelo. Pamětníci říkají, že 24, ale v seznamu je jenom 23 pohřbených. Chybí tu jméno radisty a navigátora Ericha Königa, který je uveden v protokolu Luftwafe o nehodě jako jedna z obětí. Některá jména byla zapsána ve farním protokolu nepřesně, což zkomplikovalo pozdější pátrání Červeného kříže při sestavování zprávy pro pozůstalé.

Letadlo zůstalo na úbočí Sněžky. Neznáme žádnou fotografii trosek těsně po havárii, ale víme, že byly rozházeny na větší ploše. Jen kus trupu držel dlouho pohromadě. Zvědaví turisté i místní obyvatelé postupně letadlo rozebírali a odnášeli si zajímavé kusy. Nejdříve zmizely všechny "budíky", pak i sedačky a vlnitý plech z trupu byl dokonce užíván na výrobu ručních bubnových praček na prádlo. Nejzajímavějšími kusy byly tři motory BMW, z nichž dva zůstaly skoro úplné. Veliké kolo s pneumatikou leželo mnoho let až dole v Jelením potoce, než ho v roce 1995 někdo odnesl. V tu dobu se začalo uvažovat o vyzvednutí zbytků letadla z těžko přístupného terénu. Mluvili a psali o tom historici i sběratelé, ale nakonec jednal starosta Malé Úpy Jiří Škoda s přáteli. Letadlo leželo v první, tedy nejcennější zóně národního parku a turisté sem často po stále se rozšiřujících pěšinkách přicházeli si zbytky prohlédnout. Proto měla i Správa parku zájem o jeho vyzvednutí. Došlo velmi rychle k dohodě a povolení transportu. Starosta s přáteli posbíral všechny kusy i kousky letadla do transportních sítí a 23. září 1998 přiletěl dopravní vrtulník firmy Aerocentrum pilotovaný zkušeným pilotem Jaroslavem Rákosem. Ve 14.15 se vznesly motory a část trupu JU-52 k poslednímu letu nad Lvím dolem. O dvacet minut později byl odnesen i druhý náklad s drobnými zbytky a na Obřím hřebenu zůstala jen příroda. Vyzvednutí přineslo i malé překvapení. Starosta našel na zadní části letadla číslo trupu 8620, přestože v protokolu o nehodě je uvedeno číslo 6820. Přehození čísel můžeme přičíst na vrub zmatkům na konci války. Všechny zbytky letadla jsou uloženy v Malé Úpě, možná se dočkáme i jejich vystavení.

Více informací včetně fotografií naleznete zde.

Se svolením redakce přejato ze sezónních novin
Veselý výlet č. 14 léto 1999