info@malaupa.cz +420 499 891 112 Webkamery Pro občany EnglishGermanPolski MENU

Mohlo by vás zajímat

Hornictví v kraji pod Sněžkou

Hornictví na Malé Úpě a Kowarech nelze srovnávat s věhlasnými revíry jako je například Kutná Hora. Přesto některá důlní díla měla svůj velký regionální význam. Stezka vás provede hornickými památkami po těžbě rud, dozvíte se jejich historii a nahlédnete i do ústí průzkumné štoly z 50. let 20. století. Současně na stezce uvidíte ukázkové typy některých krkonošských hornin a skalních útvarů.

Připravili jsme pro vás 19 zastavení. 16 z nich je v Malé Úpě, 3 najdete cestou do sousedních polských Kowar. Nejedná se o klasickou stezku, ale o jednotlivá místa, která můžete objevovat během celé dovolené v Malé Úpě. Na Infocentru získáte mapku hornické stezky, která obsahuje popis a fotografie jednotlivých zastavení (dřevěné sloupky s cedulkou), včetně mapky pro rychlou orientaci. Naplánovat cestu si můžete i s pomocí velké tabule umístěné uvnitř Infocentra.

1. Svatý Vojtěch

Šachtice u pramene Svatého Vojtěcha byla součásti rozsáhlých průzkumných prací na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století na objevení uranových rud. V oblasti Krkonoš a Jizerských hor, geology nazývanou krkonošsko-jizerským krystalinikem, bylo objeveno 47 míst výskytů uranového zrudnění. Pro jejich podrobný průzkum pak horníci vyhloubili celkem 619 m svislých šachet a vyrazili na přes 35 km štol a překopů. Jako památka na tuto činnost zbylo na povrchu přes 108 000 m3 hald. Některé jsou rozvezené, ale velká většina je zarostlých tak, že je v terénu téměř nepoznáte. Jako nejkvalitnější uranová ruda byl v Krkonoších smolinec, ale vyskytoval se a těžil i torbernit, autunit a uranové černě. Poslední důl na Medvědíně byl činný do roku 1959.

Dva největší vývěry Svatého Vojtěcha vykazují aktivitu 1908–4215 Bq/l. Nedaleko je další radioaktivní pramen Haida, který je na soukromém pozemku.

Více podrobných informací o lokalitě naleznete v článku na našem webu ZDE

2. Štola Josef

Během intenzivního geologického průzkumu, který probíhal v celých Krkonoších zhruba v letech 1950 až 1959, byla středem zájmu i enkláva Žacléřských bud, Smrčí a přilehlého okolí. Geologové předpokládali, že naši předci nevytěžili všechnu rudu a v zemi něco zůstalo. Především v druhé polovině 19. století se na Žacléřských boudách dolovalo ve velkém. V důlní míře Gustav Heinrich Zeche II propůjčené podnikateli Rufferovi, známého z Obřího dolu, byla těžena arzenová a měděná ruda ve značném množství. Ruda se dovážela ke zpracování do hutí v Bukovém údolí v Peci pod Sněžkou a během postupného vyčerpávání ložiska v dole Kovárna, byla tato lokalita hlavním zdrojem rudné suroviny. V starých zápisech je zmínka o důlním díle Emmastollen, kde horníci dosáhli hloubky přes 70 m. Ruda mědi (chalkopyrit), arzenu (arzenopyrit) a železa (v tomto případě magnetit) byla nepravidelně soustředěná v úzkých čočkách v horninách erlánu a skarnu. Z těch známějších minerálů se zde vyskytoval ještě pyrit, pyrhotin, galenit a granáty. Rozsáhlé stařiny bohužel nikdo v padesátých létech řádně neprozkoumal a pouze z kusých informací od horníků razící štoly X1 a X2 v prostoru dnešního rekreačního objektu Veba víme, že ražbu jim neustále komplikovaly nízké chodby a malé komorové dobývky. Bohužel celý rozsah starých dolů se již nikdy nedovíme. V roce 2006 se po přívalových deštích na louce nad Vebou otevřel propad a do podzemí zmizelo odhadem 1 200 metrů kubických materiálu. Z největší pravděpodobností do starých dobývek a krasových dutin. Geologický průzkum ve 20. století skončil negativně a k plánované těžbě železné rudy zde nikdy nedošlo.

3. Štola Helena

Štola Helena byla ražená až do vzdálenosti 30m jihozápadním směrem a pak se stáčela na západ. Měla prozkoumat celé ložisko až pod Žacléřské boudy do vzdálenosti několika set metrů. Ruda se však nikde neobjevovala, tak ražba byla ukončena již ve vzdálenosti 79 m. Ústí štoly Helena bylo mnoho let nezajištěné a nebezpečné. V roce 2005 vstup do štoly opravili a osadili mřížovou brankou jeskyňáři z České speleologické společnosti, spolku Albeřice z finančních prostředků Ministerstva životního prostředí. Po vyklizení černé skládky komunálního odpadu před ústím štoly z podzemí vyteklo ohromné množství silně zakalené vody. Při prohlídce se ukázalo, že chodba je celá zanesená až do výšky 70 cm jemným jílem. Jíl s vodou se sem dostal přes vývrt pro odstřel z neznámých dutin ve vápencích. Podobné krasové dutiny se v Krkonoších v důlních dílech vyskytují například v Obřím dole, na Berghausu a v Černém Dole. Dutiny vyplněné vodou a jílem s větším vertikálním rozpětím mohou být při ražbě důlních děl velice nebezpečné, protože jsou pod velkým tlakem vodního sloupce. V Černém Dole při ražení štoly pro průzkum uranových rud došlo z takových to dutin k obrovskému průvalu vody a jílu. Byl velký zázrak, že při havárii nikdo z horníků nezahynul. Rozsah „maloúpských“ krasových dutin ve vápencích zde není znám.

4. Uhelná pláň

Pálení dřevěného uhlí v milířích probíhalo v Malé Úpě ještě před vznikem trvalého osídlení. Zprávy kutnohorských úředníků z 30. listopadu 1569 a znovu ze září 1609 připomínají opakované neoprávněné kácení a pálení dřevěného uhlí ve zdejším pralese již od časů Christofa Gendorfa. Uhlíři po léta nelegálně prodávali dřevěné uhlí z Malé Úpy do nedalekých soukromých dolů a hutí hraběte Schaffgotsche v Kowarech. Majitel celých severních Krkonoš kupoval uhlí z „císařského lesa“ již od roku 1513. Zarovnaná kruhová místa pro stavbu milířů o průměru okolo osmi metrů se dochovala v odlehlých oblastech Malé Úpy, dodnes je na nich až půlmetrová vrstva dřevěných uhlíků. Největší milířiště bylo na rovince v Černé Vodě těsně nad soutokem řeky Malá Úpa s potokem Smrčí. V 16. století se jmenovalo Köler, tedy uhliště, později Uhelná Pláň. Soustředěná výroba uhlí původně z bukových a později smrkových špalků tu probíhala s přestávkami téměř čtyři století. Na později zapomenuté Úhelné pláni odkryla povodeň v září 2002 místy až půlmetrovou vrstvu dřevěného popela na třech stech metrech čtverečních. Z toho usuzujeme, že tu v plném provozu doutnalo několik desítek milířů a štiplavá vůně dehtu byla cítit v širokém okolí.

5. Doubravův vodopád

V Krkonoších je známý Mumlavský vodopád, vodopád Pančavy, Labský vodopád a Horní Úpský vodopád. Ty ostatní jsou méně známé nebo ukryté v obtížně přístupném terénu. Odborníci jich mají podrobně zdokumentovaných a popsaných okolo třiceti, ale občas se daří objevit nějaký nový. Jako kuriozitu lze považovat „vznik“ vodopádu v Černohorské strouze na Černé hoře po vyjetí katastrofické zemní laviny v roce 2013. Rozlišujeme řadu typů vodopádů podle sklonu, tvaru i vodnatosti. Doubravův vodopád je něco mezi kaskádovým a splývavým vodopádem. Soví vodopád bychom zařadili ke kaskádovému typu. Je dokonalou ukázkou vzniku vodopádu podél podrcené zóny (poruchy) ve svoru. Potok tu v měkčí zóně hornin vyhloubil mělkou rokli, která mění během 15 m dvakrát směr téměř v pravém úhlu a právě na posledním ohybu se vodopád propadá do hlubší části rokle. Závojový vodopád je nejhezčí z trojice vodopádů pod Pomezními Boudami. Bohužel je obtížně přístupný. Je přes 8 m vysoký, téměř svislý a patří k nejstrmějším krkonošským vodopádům. Obvyklý průtok je okolo 25 l/s.

6. Lví důl

Proč bratři Lahmerové spolu s dalším společníkem Francem Horou založili důlní dílo v tak odlehlém a obtížně přístupném místě jako Lví (Jelení důl), se můžeme jen domnívat. Snad se inspirovali nálezem a následnou úspěšnou těžbou ložiska arzenových a měděných rud v Obřím dole na začátku 19. století. Rudy v Obřím dole však byly v hornině vtroušeny v hornině ve velkých akumulacích, ale ve Lvím dole se jednalo pouze o tenkou žílu. Okolní horniny byly bez rudy. Z žíly se dal vytěžit pouze arzenopyrit (ruda arzenu) a chalkopyrit (ruda mědi), byla jen ve velmi malém množství. Vzhledem k extrémním klimatickým podmínkám v místě důlního díla i obtížné dopravě vytěžené rudy dolů do údolí ke zpracování, se společníci rozhodli pražit arzenovou rudu rovnou na místě a pravděpodobně zde vybudovali malou pec. Dolů do údolí by mohli pak dopravovat pouze zpracovaný arzenik. Jejich snažení však po mnoha letech zcela zkrachovalo. Při geologickém mapování v 60. letech 20 století zde RNDr. Karel Pošmourný objevil v žíle spolu s arzenopyritem a chalkopyritem i zrníčka zlata. V současné době je to jediný nález žilného zlata v celých Krkonoších. Teorie, že bratry Lahmerové hnala k důlnímu podnikání i vidina zlata je málo pravděpodobná. Nebyli zkušenými báňskými odborníky a ani geology, aby velmi malý obsah zlata mohli vůbec rozpoznat. V roce 1841 se o důl ještě zajímá Riesenhainská hutní a důlní společnost z Pece pod Sněžkou vlastnící doly v Obřím dole, ale po prohlídce a průzkumu usoudili, že těžbu nemá cenu ani zahajovat. Tím definitivně končí krátká a neúspěšná hornická činnost na jednom z nejodlehlejších míst Krkonoš.

7. Lví důl – Dolské boudy

Krátká průzkumná štola ražená šikmo do svahu neobjevila žádnou rudu a přesto je z historického hlediska pro nás cenná. Jsou v ní vývrty po střelném prachu zcela stejné, jako jsou v rozsáhlém důlním díle Kovárna v Obřím dole. Důl Kovárna včetně několika dalších dolů po Krkonoších v 19. století vlastnila Riesenhainská hutní a důlní společnost z Pece pod Sněžkou a mimo vlastní těžbu prováděli průzkum na mnoha místech v Krkonoších. Všude používali pro vrtání děr pro nálože střelného prachu stejné vrtáky, a proto podle zbytků po vývrtech můžeme soudit, že společnost dělala průzkum i zde. Nedaleké Dolské boudy s původním názvem Grund Bauden nemají s dolováním nic společného. A přeci se se zde někde v okolí dolovalo. Podle starých zpráv zde vchod do štoly hlídaly dvě sochy lvů. Existence soch je doložená. Důlního díla, které hlídaly bohužel ne. Když se však v letech 1976 až 1977 stavěla v tomto úseku Lvím dolem silnice, tak v místech, kde je vedena na vysoké opěrné, stavbaři při zemních pracích odkryli starou štolu se ztrouchnivělou výdřevou. Štola nebyla prozkoumaná, protože se do ní nikdo neodvážil vlézt. Její ústí bylo zasypáno a nenávratně zmizelo pod vozovkou za opěrnou zdí. Hádanka se lvy hlídajícími štolu zůstává nevyřešena.

8. Spálený Mlýn

Krystalické vápence a vápnité dolomity nejsou v Krkonoších rozšířenou horninou, ale přesto mají velký význam. V minulosti byly těženy v mnoha malých i větších lomech a páleny na vápno. Ještě dnes jsou v provozu lomy v Lánově a Černém Dole. Krystalické vápence a vápnité dolomity mají mezi sebou často plynulé přechody a i pro odborníka jsou obtížně rozeznatelné. Vyznačují se světlými odstíny žluté, šedé a často bývají úplně bílé. Bílý vápenec si na první pohled můžete splést s křemenem. Ale rozlišení je snadné. Vápenec je měkký, snadno do něho rýpnete nožem. Krasové kanály odkryté při odlamování skály pro rozšíření silnice jsou pozůstatkem malé jeskyně. Vápence mají totiž tu vlastnost, že jsou vodou za spolupůsobení oxidu uhličitého, který je v ní obsažen, rozpustné a mohou v něm vznikat různé dutiny a jeskyně. Na území Malé Úpy byly ve vápencích objeveny jen malé dutiny, ale v nedalekých Horních Albeřicích je Albeřická jeskyně, která je se svojí délkou 250 m  nejdelší v Krkonoších. Ve vápencích se také ztrácejí potoky. Jeden ponor je hned u Albeřické jeskyně, další pak v Suchém dole a na Sluneční stráni ve Svobodě nad Úpou. U všech ponorů zatím není jasné, kde voda ztracená v podzemí opět vyvěrá na povrch.

9. Červený vrch

Vznik skalních srubů je podmíněn mrazovým větráním, polohou ve svahu a typem horniny. V silně rozpukaných, nadrcených, břidličnatých a měkkých horninách mrazové sruby nevznikají. Pro vznik dokonalých mrazových srubů jsou v Krkonoších nejvhodnější poměrně kompaktní horniny jako žuly, ruly a křemence. Při mrazovém větrání vniká srážková voda nebo tavná voda ze sněhu po puklinách, vrstvách nebo plochách břidličnatosti do skalního masivu. Při zmrznutí vody dochází ke zvětšení jejího objemu až o několik procent a to způsobí roztrhání horniny na jednotlivé bloky. Pokud je skála ve svahu nebo na jeho horním okraji, mají se bloky kam odlamovat a to má za následek vznik příkrých až převislých skalních stěn. Uvolněné kameny vytvářejí pod mrazovými sruby rozsáhlá suťová pole. Někdy jsou bloky tak velké, že je možné pod ně vlézt. Ruly pro svou odolnost vůči větrání tvoří v oblastech, kde se vyskytují řadu skal. Vyjma Červeného vrchu a celého Latova údolí a Temného Dolu jsou vysoké rulové skály u horské silnice vedoucí z Černého Dolu na Cihlářskou boudu.

10. Přehrada Lata

Oživení pro plánování přehrad přinesla katastrofická povodeň v roce 1897. Pro projekt přehrady v Temném Dole byla do pravého i levého svahu úpského údolí série krátkých průzkumných štol ve dvou liniích, pro údolní nádrž Lata pak 4 štoly a několik geologických sond. Průzkum konstatoval, že skalní podloží sice tvoří pevné ortoruly, ale jsou značně rozpukané a mají nepříznivou břidličnatost. V roce 1951 byl průzkum doplněn, není však známo jakým způsobem. Ve vodohospodářských plánech z padesátých letech byly přehrady umístěny například na Labe pod Dívčí Lávky, kde by voda zatopila část Labského dolu, do Pasek pod Vilémovem, v Křížlicích a do Herlíkovic pod Labskou soutěsku. V roce 1955 je plánovaná přehrada Lata již na výšku 64 m a vzdutí by dosahovalo až do Jeleního dolu. Další megalomanské navýšení na 94 m je naplánované v roce 1988. Hráz však měla být posunuta níže k Myslivně, ale vzdutí by bylo opět až ke Spálenému Mlýnu.

11. Čertův Mlýn

Složení jemnozrnných erlánů je velice proměnlivé i na ploše pouhých několika čtverečných centimetrů a tím se stává velice dekorativní horninou. Střídají se v nich pásky cukrově bílých mramorů s tmavými pásky amfibolitu, erlánů s muskovitem a dalšími tmavých minerálů a k nim se přidávají nazelenalé pásky mramorů s chloritem. Velmi často se objevují i granáty, ale potom už geologové horninu nazývají skarnem. Občas jsou v erlánech dutinky vyplněné krystaly kalcitu, křišťálu i jiných minerálů. Název byl hornině dán podle lokality Erla v Sasku, ale dodnes se odborníci nemohou shodnout na přesné definici horniny a názvy erlán a skarn jsou často zaměňovány. Erlány jsou při větrání odolnější než svory a proto tvoří menší či větší skalky. Ty největší najdeme na lokalitě Berghaus v Černém dole. Erlán byl pro dávné prospektory významnou horninou. Nachází se v nich totiž podstatná část významných krkonošských ložisek rud železa, mědi, arzenu a jiných kovů. Staří horníci vlastnosti této horniny velmi dobře znali a pátrali po ní v celých Krkonoších. Není snad erlánová skalka, kde by nebyla znát alespoň malá stopa po lidské činnosti. Dokázali v hornině nalézt ložiska rud a dokonale využili pevnosti horniny k vyrubání velkých podzemních komor.

12. Sesuv Gintschlechy

Krkonoše jsou na sesuvy skoupé. Mezi odborníky jsou známé především zemními lavinami – murami. Ty měly často katastrofální následky. Poslední mura dojela v roce 2013 z Černé hory Klauzovým dolem až do Svobody nad Úpou a způsobila obrovské škody. Území východního svahu Kraví hory mezi svahovou depresí pod kostelíčkem a hotelem Javor je k sesuvům náchylné. Bylo jich tu několik a místní obyvatelé mají v paměti, jak se třeba již v 50. letech 20. století nemohli dostat ke Spálenému Mlýnu, protože cesta byla stržená. Cesta, později asfaltová silnice, byla několikrát opravovaná, třeba jen povalem z klád, ale příroda vždy zvítězila. Pro definitivní zajištění problematického místa bylo nejprve nutné svah odvodnit a odvézt prameny výše ve stráni, pak teprve bylo možné budovat novou silnici. V roce 2013 při dlouhotrvajících deštích, kdy došlo k enormnímu nasáknutý vodou svahových zvětralin, ujelo několik menších sesuvům v oblasti Malé Úpy, Horního Maršova a Svobody nad Úpou. Tento se již nepohnul.

13. Rýha Rennerovy boudy

Velká část rýh s malými potůčky i zařízlá údolí s horskými řekami vznikla v Krkonoších v místech, kde hornina byla nějakým způsobem oslabená. Jsou to zlomy, pukliny nebo celá síť puklin. K nim se přidávají různě podrcená pásma. Narušená hornina v těchto místech snáze větrá a rozpadá se na jednotlivá zrníčka. Ty pak lehce odnáší voda a na místě zůstávají jen těžší podíl a balvany odolnějších částí horniny. To jsou třeba mléčně zakalené sekreční křemeny. Křemeny i v těžkých klimatických podmínkách Krkonoš přežijí celá tisíciletí a byly tak vyhledávanou surovinou pro sklárny. Další složkou, která také odolává lépe větrání než okolní břidličnaté svory, jsou železné hematit, limonitické železivce a kousky magnetitu. Magnetit je nejkvalitnější železná rudy, ostatní jsou již na železo chudší. Přesto se z nich dá železo získat a v dávném středověku byly sbírány a zpracovávány. Jak křemen, tak i rudy byly nejenom sbírány, ale rozvětraná hornina na dně rýh byla motykami, krumpáči a špičáky dále rozrušována. Tímto primitivním sběrem byla překopána nejenom řada rýh ve východních Krkonoších, ale i některé staré důlní dobývky. U některých jsou dodnes patrné hromádky křemenů, které už nikdo neodnesl.

14. Pomezní hřeben

Rula tvoří v Krkonoších především dvě velká tělesa. Jedno se táhne od Pomezních Bud na Pěnkavčí vrch, druhé větší těleso, od Pomezního hřebene přes Světlou, Černou horu až na hřbet Žalého nad Vrchlabím. Na Černé hoře tvoří rula výraznou parovinu pokrytou rozsáhlým Černohorským rašeliništěm. Ruly jsou složené především z křemene, živců, světlé slídy muskovitu. Méně je chloritu a tmavé slídy biotitu. Mají podobné minerální složení jako žuly, ale liší se texturou. Rula má zrna minerálů protažená jedním směrem, žula je nijak usměrněné nemá. Geologové se dlouho nemohli shodnout na původ rul. V současnosti převládá názor, že ruly jsou přeměněné (metamorfované) žuly staré 500 milionů let. Jejich odborný název je ortoruly. Název pararuly byl ponechán pro ruly, které vznikly metamorfózou ze sedimentárních hornin. Příbuzné migmatitické ruly ve svazích Růžové hory obsahují útržky mramorů a jsou to velice dekorativní kameny. Rula byla v minulosti pro svoji houževnatost těžena v mnoha lomech a používána jako stavební materiál. Nejznámější stavbou z ruly je Hrádek Aichelburg u Horního Maršova postavený v roce 1863 jako romantická stavba.

15. Tabule

Barva svorů je na první pohled jednotvárně šedá, šedostříbrná, šedozelená a odstín se může měnit podle různých příměsí. Na příčném řezu při naleštění však můžeme vidět docela pestrobarevnou směs šupinek světlé slídy muskovitu, zrn světlého křemene a narůžovělé živce koncentrované do nepravidelných pásků. Ve svoru se vyskytují sběratelsky ceněné granáty. Byly objeveny až 1 cm velké krystaly. Svory vznikly jako řada krkonošských hornin na dně moří jako různé pískovce a prachovce. Při vrásnění, kdy se na jihu ležící prakontinent Godwana a Severoatlantský kontinent Laurussie začaly přibližovat, byly sedimenty pod ně zatlačeny až do hloubky 30 km. Tam prodělaly pod obrovským tlakem a teplotou přeměnu. Při této metamorfóze jejich původně zaoblená zrníčka překrystalovala a protáhla se do různých šupinek a čoček. Vzhledem k překrystalování nazývají geologové podstatnou část krkonošských hornin krystalické břidlice a od toho je odvozen i název krkonošsko-jizerské krystalinikum. Svor byl v minulosti velmi rozšířeným krkonošským stavebním materiálem a jeho použití se vrací. Na Malé Úpě ho najdeme v každé kamenné podezdívce chalupy nebo staré opěrné zdi a velké desky dláždí mnohá zápraží.

16. Svorová hora

Zastavení je až za Svorovou horou směrem na Sněžku. Drsné klima s převahou mrazového větrání v dobách pleistocénu způsobilo rozpad většiny skalních výchozů a vznik rozsáhlých kamenných moří, mrazem tříděných půd, kamenných polygonů, teras a brázd a jiných periglaciálních jevů. Pevninský ledovec se sice o Krkonoše zarazil a do Česka pronikl jen u Ostravy, ale klima významně ovlivnil. V Krkonoších vzniklo 10 menších a 2 větší ledovce. I když i v současné době Krkonoše mají velmi drsné klima, nedá se to s ledovými dobami porovnávat. Přesto se některé formy povrchu stále vyvíjejí. Typickým příkladem jsou na mírných svazích hřebenových partií putující balvany. Každou zimu je půdní led nepatrně nadzvedne a při rozmrznutí se balvan posune o nějaký ten centimetr dolů po svahu. Před sebou hrne drnový val, za ním zase vzniká mělká rýha. Pro pestrou galerii neživé i živé přírody ovlivněné v minulosti ledovcem se pro některé vrcholové partie hor vžil název Krkonošská arkto-alpinská tundra. Tundra sice pokrývá jen okolo 7% rozlohy Krkonoš, je to však jeden z ojedinělých jevů, s kterým se jinde ve středoevropských horách nesetkáte.

17. Město Kowary

Rozvoj Kowar byl od samotného počátku spojený s hornictvím a kovářstvím. Traduje se, že v roce 1148 pověstný valonský horník Laurentius Angelus našel na svazích nedaleké hory železnou rudu. V krátké době se v údolí zdejšího potoka Jedlica objevila spousta pecí a kováren. Díky hornické prosperitě byly Kowary dne 4. listopadu 1513 povýšeny českým a uherským králem Vladislavem Jagellonským na město. V 16. století bylo naše město, kromě Svídnice a Vratislavi, nejvýznamnějším střediskem železozpracujícího průmyslu v Dolním Slezsku.

Intenzivní rozkvět Kowar přerušila teprve třicetiletá válka. Zastavila rozšiřování města, vyhubila obyvatelstvo. Situace se však zlepšila a v polovině 18. století pruský panovník Fridrich II. Veliký udělil Kowarům titul „Královského horního města”. 20. století pak již probíhalo ve znamení hornické těžby. Po první světové válce v Kowarech krátce pokračovala těžba železné rudy, následně koncem třicátých let a na přelomu čtyřicátých a padesátých let byla v největším utajení zahájena těžba uranové rudy. V důsledku toho byl po dobu několika dalších desítek let potlačován turistický potenciál města. Po druhé světové válce se město rozvíjelo zejména díky činnosti dolu a Závodů R-1 a textilnímu průmyslu, který vyráběl lněná plátna a desítky let známé koberce.

Město Kowary, jehož velkou výhodou je velmi atraktivní poloha, se dnes snaží budovat svůj image jako rekreační středisko s tradicí, které je pro návštěvníky zajímavé. V současné době již v Kowarech žádná těžba, coby průmyslové odvětví, neprobíhá, ale na stopy hornické minulosti se návštěvníci mohou těšit i dnes.

V Kowarech najdete dvě podzemní turistické trasy. Štoly Kowary v dole „Liczyrzepa” a Uranový důl „Podgórze”. V centru města je také zajímavá naučná stezka „Skanzen kowarského hornictví”, která vede poblíž „Hornického sídliště”, postaveného pro poválečné zaměstnance zdejších dolů. Za návštěvu stojí i „Památníky tradic” a „Dům tradic” s výstavami věnovanými hornické historii.

18. Kopalnia Podgórze

Důl „Podgórze” v Kowarech je druhý největší uranový důl v Polsku. Ve štole 19a je zřízena turistická trasa, která vznikla v 50. letech 20. století. Patří k nejzajímavějším a nejkrásnějším podzemním objektům na území Kowar. Těžba zde probíhala až do roku 1958, kdežto v letech 1974-1989 zde bylo v Polsku jediné a čtvrté na světě Radonové inhalatorium, kde lázeňští hosté z nedalekých Cieplic mohli využívat podzemní radonové inhalace.

Při návštěvě podzemí se seznámíte se zajímavou hornickou historií, a to od 12. století po utajovanou činnost Průmyslových závodů R-1. Průvodci Vám přiblíží specifika hornické profese, techniky dolování podzemních uranových ložisek a zodpoví na otázku, kde se během studené války zásoboval SSSR. Důl Podgórze je místem, kde se díky historii, vědě a zajímavostem z dob minulých ocitnete v dobách utajovaných dějin Polské lidové republiky.

Poznámka: doporučujeme pohodlnou, sportovní obuv a teplejší oblečení, a to i v létě. Čas prohlídky: cca 1 hodina, teplota pod zemí: cca 8°C po celý rok, vlhkost: cca 97%.

19. Štoly Kowary v dol „Liczyrzepa”

Historie dolu „Liczyrzepa” (Řepočet) v hoře Sulica je stará několik set let. Sahá do doby, kdy na toto území přicházeli Valonové, kteří zde hledali vzácné nerosty. Našli zde bohatá ložiska železné rudy, která se těžila až do začátku 20. století. Ve 20. letech se začalo ve zdejších dolech hledat ložiska uranové rudy. Během 2. světové války byl kowarský uran využíván pro účely německých jaderných výzkumů.

Po válce začalo přísně tajné období činnosti dolu, související s těžbou pro zbrojařské účely SSSR. V roce 1973 Štoly Kowary převzala Vratislavská polytechnika, která je využívala pro vědecké účely. Koncem 20. století prošly celkovou rekonstrukcí a byly zpřístupněny návštěvníkům.

Dnes tuto podzemní turistickou trasu můžete navštívit s průvodcem, který vypráví poutavý příběh doprovázený neobvyklými zvuky vycházejícími z okolních hornin. Těšit se můžete na úchvatné pohledy, klenotnici minerálů a podzemní jezírko. Díky neopakovatelné, tak trochu chmurné atmosféře na tuto návštěvu do hlubin země tak snadno nezapomenete.

Poznámka: na trase je velmi vysoká vlhkost, teplota je cca 8°C, doporučujeme vhodné teplé oblečení.